I když v písničkách valašské kapely Ciment jsou kytary často hodně ostré a rytmika nezapře hardrockové kořeny, nezní

z její desky žádný heavy metal. Zpěvákovi Petru Zezulkovi, kytaristovi Mojmírovi Hurskému, baskytaristovi Pavlu

Hynkovi a bubeníkovi Petru « skrýt následující
Baselovi jsou pózy drsných hochů zcela cizí a do své hudby čerpají nejen z hard rocku, ale

i z folkloru rodného valašského kraje. Ciment zní naprosto přesvědčivě a přirozeně, to je dáno hlavně spontánností

tvorby a její prezentace - tuhle kapelu nikdo nemůže ani v nejmenším podezírat z nějakých kalkulací.
Pro svou první desku mohl Ciment vybírat z dosti rozsáhlé tvorby, časovým rozptylem zahrnující skoro deset let. Petr

Zezulka píše své texty se značným nadhledem a používání nářečí u něj není žádnou snahou o ozvláštnění: prostě píše

tak, jak mluví. Příběhy Zezulkových textů se odehrávají v uvolněné, konfliktům vzdálené atmosféře: lehce ustoupí ze

sporu s dacanem Búbelů, který mu vyslopál osmičku (tj. pivo), bez velkého rozvažování vzdává boj o dívku se sokem

Ohrozilem („Kdybych sa biť trošku uměl/Ohrozil by dostiskál/enomže je z Lidča rodák/hravě by mě vyliskál“) a na konci

skladby Tereza z Valmeza o neúspěšném dobývání místní krásky si vyrovnaně řekne: „Nic to, však mám ještě Martu.“
Album poprvé vyšlo v roce 1992, brzy nato zmizelo z prodeje. Reedice nabízí nový remastering, obsažný booklet a čtyři