Nakladatelství Guerilla Records nabídlo Vratislavu Brabencovi k osmdesátinám nahrání nového alba, on na to, že „by si by si zase rád zablbnul na tu freejazzovú notečku,“ a tak došlo k jeho spolupráci s improvizačním triem Romanovská Tichý Hrubý.
V domácí zkušebně kontrabasisty Petra Tichého vznikla během letošního ledna deska správně surově neučesaná, estetika bytového nahrávání ostatně Brabencovu uměleckou dráhu chtě nechtě provází již od jeho působení v undergroundu s Plastic People of the Universe. Nekompromisní expresivita je nynějšímu jubilantovi vlastní ve většině jeho hudební i literární tvorby, zde ale zjevně nakazila i kapelu, jejíž dosavadní nahrávky patří ve světě současné volné improvizace spíše k těm uměřenějším. Především na housle tu hraje Anna Romanovská (zde jinak též koto a preparovaný klavír) snad nejagresivněji i „nejuskřípaněji“, jak jsem ji kdy slyšel, a také Michal Hrubý se tentokrát pustil do hry na dechové nástroje (tenorsaxofon, flétnu, basklarinet a klarinet) místy i řádně punkově. Překvapivou témbrovou shodu zde nachází také Brabencův ostrý altsaxofonový tón se středově bzučivým charakterem Tichého smyčcové hry na kontrabas, až chvilkami uši tápou, kdo je kdo. Sedm z osmi tracků uvádí Brabencův nakřáplý hlas, občas mírně rozšířené názvy jednotlivých kusů mají působivost básnických miniatur, aby na ně vzápětí navázalo nespoutané improvizované instrumentální řádění, nechybí v něm rozličné dynamické a barevné zvraty, ani momenty překvapení z nečekané souhry.
Úvodní Podzim („podzim, podzim, zapiju tě mlíkem kozím“) pak ale skrze všemožnou špínu dospěje až ke vpravdě lyrickému závěru, snad i s Brabencovou dekonstrukcí swingové elegance a bluesové výpovědi. Titulní kus Nejsem na to zvyklá je pro změnu perverzně šramlovitým valčíkem, jenž přejde v divoký tanec dervišů, aby i ten nakonec uvolnil prostor pro úchylně romantickou houslovou kadenci. Uvede tak zároveň Vr....... więcej